Schopnost spolupracovat či být týmovým hráčem je základním předpokladem uplatnění se nejen v dnešní době. Proto je požadována a také oceňována. Ochota spolupracovat ale není vlastnost, kterou člověk jednou získá a má ji navždy. Ochota spolupracovat je vrtkavá, nestálá a proměnlivá. Ochotě pracovat či spolupracovat se také říká motivace.
Z naší zkušenosti ochota a schopnost spolupráce vždy vychází ze splnění či udržení několika předpokladů. Jedná se o soulad záměrů, znalosti + dovednosti a disciplínu v komunikaci + jednání. Přehledně to ilustruje pyramida spolupráce na obrázku.
Soulad záměrů je předpokladem základním. Bez jeho splnění nemá význam investovat úsilí do prověřování předpokladů zbývajících. A základním předpokladem je proto, že záměr je pro každého skutečným zdrojem motivace, tj. touhou dělat něco ze své vlastní vůle, a ne proto, že se to po mě vyžaduje. Nebudou-li záměry spolupracujících stran v souladu, sebelepší schopnosti a profesionalita v komunikaci a jednání to nezachrání. Platí to pro jakékoliv vztahy, kde se spolupráce tak nějak očekává. Tedy jak pro vztahy pracovní nebo osobní.
Důležité je také mít na paměti, že pokud nejsou záměry v rozporu, neznamená to automaticky, že jsou v souladu. Typickým příkladem je zaměstnanec, který chodí do práce čistě proto, aby si vydělal na živobytí, koníčky či realizaci vlastního, ale zcela odlišného záměru: „Udělám, co mi řeknete, hlavně když dostanu zaplaceno a pak budu mít pokoj.“ Takový zaměstnanec je zcela jistě pro zaměstnavatele menším aktivem než zaměstnanec, jehož záměr je v souladu a díky tomu udělá iniciativně více, než jen otrocky to, co se mu řekne.
Bohužel, soulad záměrů lze pouze ověřit, nikoliv jednoduše a rychle zajistit. Záměr natož motivaci nelze nikomu nařídit. Záměr je velmi osobní záležitost a stejně jako vám nemůže nikdo váš záměr diktovat, tak ani vy byste neměli do cizích záměrů zasahovat. Na druhou stranu silný soulad záměrů může být dostačující pro to, aby se efektivní spolupráce dostavila: jsem-li silně motivován svým osobním záměrem, znalosti a potřebné dovednosti, stejně jako kázeň v komunikaci a jednání získám cestou.
Další předpoklad spolupráce, týkající se znalostí + dovedností, je svým způsobem jisté zjednodušení. Určuje minimální limit odbornosti, aby spolupráce mohla vůbec probíhat. Výhodou požadované odbornosti je, že se dá na rozdíl od souladu záměrů poměrně dobře objektivně testovat a vyhodnocovat. Neznamená to ale, že jej má nahradit!
Ve světě HR se obvykle předpoklad odbornosti váže k pracovní pozici. Ta má být z pohledu uchazeče výzvou, ve které svou stávající odbornost rozvine tak, aby se posunul na cestě naplnění vlastního záměru. Pracovní pozice vypsaná firmou má být správně manifestací záměru firmy a zájem o takovou pozici má být manifestací záměru uchazeče. Krom ověření odbornosti by proto mělo vždy proběhnout i důsledné ověření souladu záměrů. Bohužel velice často se ochota spolupracovat namísto souladu záměrů poměřuje výškou platu. Je to jednodušší a rychlejší, ale je to neosobní, na hony vzdálené osobní motivaci a tedy poměrně riskantní.
Poslední předpoklad spolupráce, týkající se disciplíny v komunikaci a jednání, by bylo možné zahrnout do odbornosti. Máme za to, že je dobré o něm uvažovat zvlášť. Jednak proto, že se za nedílnou až automatickou součást odbornosti obvykle nepovažuje, ale především proto, že je z hlediska spolupráce zcela klíčový. Ukázněnost v komunikaci a jednání tvoří jakousi nadstavbu odbornosti, která umožňuje s lidmi kolem efektivně komunikovat a v souladu s tím jednat — sama o sobě ale nestačí.
Pro výsledek spolupráce je soulad komunikace a jednání mnohem důležitější než plynulá, květnatá či moderní komunikace. Je zajímavé, že rozpory v komunikaci a jednání jsou typickým příznakem eroze souladu záměrů. Není-li spolupracovník schopen svým jednáním dostát dohodám, které v komunikaci učinil, je vhodné obrátit svou pozornost k jeho záměru a nesnažit se jej nekonečným peskováním ve spolupráci ukáznit.
Ale i když se vzrůstající nesoulad záměrů naučíte rozpoznávat a pracovat s ním, nemáte vyhráno navždy. Ochota spolupracovat není trvalá. Spolu s každým jednotlivcem se totiž vyvíjí i jeho záměr. Soulad záměrů tedy může — ale nemusí — trvat věčně. Má dočasný charakter a není na tom nic špatného. Záměr nelze nařídit a skutečnost, že byly dva záměry po jistou dobu v souladu, se může rázem změnit. Pěkně lze takovou situaci ilustrovat na fungování karavany.
Karavana je společenský institut, jehož uživatelé sledují společný dílčí záměr na cestách svých vlastních záměrů. Sladit se na záměru dostat se přes nepřívětivou oblast z místa A do místa B dokážou lidé, kteří by to sami nezvládli a kteří mohou být za jiných okolností dokonce nepřátelé, poměrně snadno. Ale poté, co dorazí do místa B, se soulad jako mávnutím proutku rozplyne — každý si jde dále po svých. A je to tak v pořádku.
Držet „karavanu spolupráce“ z nostalgie či z podobných pohnutek poté, co naplnila svůj účel, je plýtvání zdroji všech zúčastněných. Každý na cestě naplňování svého vlastního záměru může dojít do takového místa B a spolupráci ukončit. Rozdíl je v tom, že někdy nás i naše spolupracovníky náhlost dosažení místa B zaskočí. Ale i tak, stejně jako v případě karavany, na tom není nic negativního či osobního.
Z výše uvedeného se může zdát, že motivovat lidi ke spolupráci v zásadě přímo nelze. Dodáváme: ano, je to tak. Přímo lze lidi pouze stimulovat, usměrňovat či dokonce manipulovat: penězi, benefity, pravidly, sliby, výhrůžkami, … Neznamená to ale, že je tím motivujeme. Motivace jednotlivce je efektem jeho vlastního záměru — jaký je záměr, taková je motivace. Motivace ke spolupráci s někým druhým nebo k práci pro někoho druhého je efektem souladu záměrů obou stran. Chcete-li motivovat sebe i ostatní, naučte se pracovat se záměrem.
