V lidské společnosti tomu vždy bylo a bude tak, že každý něco chce. Celý život. Je to přirozené a nevyhnutelné. Já něco chci. Vy něco chcete. Moje žena něco chce. Rodina. Přátelé. Klienti. Zaměstnavatel. Škola. Úřady. Všichni něco chtějí. Jelikož ale nežijeme každý ve svém privátním vesmíru, musíme svá chtění vzájemně slaďovat. Když se nám to nedaří, válčíme. Doma. V práci. Na blízkém východě. Ve světě.
Abychom neválčili a přitom mohli dělat, co chceme my sami, musíme chtě nechtě také dělat řadu věcí, které od nás vyžaduje naše okolí a které bychom jinak nedělali. Jde o jakési sebeuskrovnění, na kterém je postaven základní princip života v civilizované, resp. demokratické společnosti. Výměnou za toto sebeuskrovnění dostáváme jistou dávku pohodlí.
Nemusíme nasazovat život při obstarávání potravy, dokážeme lépe čelit nepřízni počasí, onemocníme-li dostane se nám lékařské péče, když se nám nedaří, ostatní lidé, tedy společnost, ve které žijeme, se o nás do jisté míry postará… Za to všechno platíme několik daní. Krom těch vyčíslitelných penězi platíme daň ze svobody: dělat si, co chceme, můžeme pouze do té míry, do jaké se nám podaří toto naše chtění sladit s chtěním našeho okolí.
Je-li plnění požadavků okolí to, co vám činí největší radost a potěšení, žijete v nejlepší možné době. Požadavků je tolik, že s přehledem vyplní veškerý váš čas, spotřebují veškerou vaši energii, a vy tak máte stále co na práci a můžete se neustále někomu zavděčovat. Stejné záplavě požadavků však musí čelit i ti z vás, kteří se chcete pořádně věnovat i něčemu vlastnímu, čím chcete být prospěšní společnosti, ale způsobem, který bude vycházet z vaší přirozenosti. Jen velmi těžko hledáte prostor. Musíte tohle a tamto — partner, rodina, přátelé, klienti, zaměstnavatel, škola, státní správa — a říkáte si, jak vůbec někdo může zvládat věci, o kterých vy si ve vzácných chvilkách odpočinku necháváte pouze zdát. Situace se zdá být bezvýchodná.
Záměry společnosti ve jménu zajištění vysokého životního standardu a bezpečí dokáží na své členy vyvíjet nemilosrdný tlak. Zdrojem tohoto tlaku je opravdu společnost jako taková, nikoliv její konkrétní členové. A to způsobuje zásadní problém. S tím, jak se síla záměrů společnosti stupňuje, ochabuje schopnost jednotlivců dostatečně silné záměry tvořit. Čím dál tím více lidí ve společnosti začíná trpět velmi závažným stavem, který ohrožuje podstatu lidské existence a ve finále existenci společnosti jako takové. Nazvali jsme jej nedostatečnost záměru. Jaké jsou možnosti se s nedostatečností záměru z pohledu jednotlivce vypořádat?
Můžeme rezignovat na naše chtění a odevzdat se plně do služeb každodenního shonu, který společnost dokáže mistrně vytvářet a živit. Zničující — celoživotní oddanost Každodni nikdo neocení a s přibývajícím věkem vtírající se pocit promarnění života nebude daleko od pravdy.
Můžeme zkusit změnit okolí a vydat se hledat lepší svět a doufat, že v něm nebude tlak společnosti natolik zdrcující a že v něm nalezneme tolik chybějící prostor pro vlastní seberealizaci. Utopické — míst, kde by bylo možné začít znovu a lépe již mnoho nezbývá, ale hlavně pro nový začátek je potřeba záměr, jehož nedostatečností trpíme již nyní. Proč by to „tam“ mělo být lepší?
A nebo můžeme postupovat strategicky: trpělivě postavíme a naplníme svůj silný záměr, a to takový, že nakonec budeme moci dělat to, po čem toužíme, a okolí nám v tom bude ať již aktivně nebo pasivně pomáhat. Začneme tím, že provedeme strategickou inventuru a na jejím základě začneme objevovat svou osobní vizi a stavět k ní odpovídající strategii. Jelikož vize má být odvážná a nevšední, nemůže dost dobře respektovat zažité pořádky. Naopak strategie současný stav společnosti a její záměry respektovat musí, ale musí jich současně mistrně využít. Stejně jako to dělali například mořeplavci-objevitelé. Jejich vize byla odvážná a pro mnoho lidí hraničila s bláznovstvím. Ovšem jejich strategie byla založena na pokorném respektu k mořskému živlu a současně na maximálním využití možností tehdejších plavebních prostředků, aby tváří v tváře nelítostnosti moře obstáli.
Stejně jako nepřepereme moře se všemi jeho proudy, skalisky a bouřkami, nepřepereme jen tak záměry společnosti. Proto musíme respektovat jejich existenci, ale zároveň je nesmíme akceptovat jako neměnné a dané jednou pro vždy. Naopak — musíme trpělivě hledat cesty, jak záměrů společnosti synergicky využít, abychom dosáhli své vize, a ostatní nám za to nakonec ještě poděkovali.
4 komentáře na „Nedostatečnost záměru“